Na slavnostním otevření Barrandovských teras se sešlo téměř 40 tisíc lidí. Pražané měli zdejší romantickou krajinu rádi, chodili sem na procházky a výlety a nové terasy s parkem, restaurací a obřím tanečním parketem udělaly z Barrandova ještě větší atrakci.
Následující rok v létě byla dole pod skálou otevřena plovárna, tehdy nejmodernější v Evropě, s padesátimetrovým bazénem, elegantním skokanským můstkem a tribunou pro 1200 diváků. Přímé sluneční světlo tam ale dopadalo jen sotva dvě hodiny denně a nestačilo tak dostatečně prohřát vodu přiváděnou z vedlejší Vltavy. Ano, voda byla studená, ale jinak bylo vše na úrovni, včetně prvotřídního občerstvení sváženého speciálním výtahem z hořejší restaurace.
Roku 1937 přibyl nahoře na skále ještě legendární dřevěný Trilobit bar, oblíbený podnik filmařů z nedalekých studií. Celý areál prosperoval i během války a dokonce i po poválečném znárodnění patřily terasy a především Trilobit bar k nejlepším pražským podnikům.
Horší to bylo s plovárnou. Zprovoznění vltavských přehrad teplotu vody srazilo pod přijatelnou mez a výrazně poklesla i úroveň poskytovaných služeb. Návštěvnost klesala a roku 1966 plovárna skončila definitivně.
Podobně, i když ne tak rychle upadala i přitažlivost zařízení nahoře na skále. Kolem vyrůstaly mosty a autostrády a dole od řeky se šířil dopravní hluk. Trilobit bar byl uzavřen roku 1982 a restaurace živořila. Celý areál včetně plovárny s ikonickým skokanským můstkem byl sice roku 1988 prohlášen Národní kulturní památkou, to ale postupné chátrání nezastavilo.
